gabrhelova

Otvírám oči. V uplakaném novém dni je strom tím prvním, koho pozdravím. I ve slunci je stejně krásný. Navzdory tomu, že jej nekrášlí démanty deště. Snažím se najít odpověď, a přesto stále nevím. Proč je strom stromem? Co všechno musí mít, aby byl vždy stejně majestátný? Snad objemný kmen, za který schováte i největší trápení. Rozložité, silné a spletité větve. Širokou zelenou korunu, která je téměř korunou krále. To všechno, a ještě mnohem víc. Já věřím, že má i duši. Krásnou duši, jakou snad ani nemá člověk, protože strom je čistý a spravedlivý. Je navěky stejný. Přesto se dokáže změnit třeba tisíckrát za den. Změní jej krůpěj rosy, lehký závan větru, paprsek, kterým ho právě pošimralo slunce, světlo, stín a roční období.

Už svítá a slunce chodí pozdě spát. Kraj procitá a celá země unaveně zívá. Kdejaký potůček pláče, protože ve sněhové peřině stále více ubývá bělavých peříček. I rampouchy zaslzí, když ucítí první teplý dech jara, který probudí slunce i zemi. Hlína je sametově černá a podobá se červencové noci. Hroudy se líně vyhřívají na slunci, zlehýnka z nich stoupá pára a najednou to všude krásně voní chlebem. Stačí jen vzít jí kousek do dlaně. Hned cítíš její nezdolnou sílu a vůli. Ona je dárkyní nového života, jenž se co nevidět v podobě zelených stébel trávy a pestrých květů rozlije po stráních, loukách a lesních pasekách. Země dá život i stromům. V nejhlubších vrstvách půdy se probudí spletité kořeny, nahmatají skryté prameny vod a dají pít kmeni, větvím i všemu, co má teprve přijít. Strom skutečně celý ožívá. Míza se stává krví. Divokou a nespoutanou krví, která se prodírá krajkově jemnou tkání dřeva a vstupuje do nejposlednějšího pupenu. Pupeny jsou plné překvapení. Co asi skrývají ty baculaté pokladničky? Jsou lesklé a lepkavé. Snad si s nimi pohrávaly dětské prstíky od medu. A jednou přijde ráno a všechny zelené kabátky se naráz rozepnou, protože uvnitř už bylo těsno růžovým a bílým košilkám. Strom kvete a voní. Celý se podobá obrovskému chomáči cukrové vaty. Láká obrovská mračna pracovitých včel, které si přiletěly naplnit své košíčky pohádkově sladkým nektarem květů. Kvete už bílá třešeň, růžová jabloň, zlatá lípa a voňavý akát. I obrovský kaštan se chystá rozsvítit stovky svých bílých svíček.

Přejde pár nocí a několik dnů. S nimi odchází i pomíjivá krása. A stromy pláčou. Na zem se snáší milióny drobných lístků. Už je jich kolem plno a lidé po nich šlapou. V co se změnila ta nadýchaná něha? Jak dopisy v obálce byly poskládány nejrůznější tvary listů. Teprve nyní roztáhly svůj vějíř a sytou zelení obalily korunu stromu v celé její mohutnosti. Teď už je dobře ukryto ptačí hnízdo ve větvích. Už nikdo a nic neruší soukromí jeho obyvatel. Jen ráno smí slunce nakouknout skrz větve, které mu vánek opatrně poodkryl. Po celý den bude strom chránit pod rozložitými větvemi stín, aby jej mohl za večerního soumraku odevzdat noci. Nic nedokáže proniknout zelený pancíř listů. Ani šveholící kapky deště. I ony jsou odsouzeny k tomu, aby tiše sklouzly a staly se minulostí. Neproniknou k tajemnému zázraku, který se rodí a ukrývá před zraky zvědavců. Lehoučký posel ohlašuje, že se již brzy přiblíží čas sklizně. Babí léto vlaje ve větvích a ráno se rozmarně zdobí studenými krůpějemi rosy.

Nad krajem visí těžká mlha, nad rybníkem se povaluje šedavý vodní opar a po nebeském kolbišti se prohánějí větrné koně, za nimiž vlají potrhané cáry ušpiněných mraků. Obloha ztěžkla a klesla nad samé koruny stromů. Ty jediné zůstaly veselé. Navzdory plačícím oblakům se převlékly do šaškovských kostýmů a pyšní se plody místo rolniček. Tu závodí v nádheře masek javor s jasanem a jehličnany staví na odiv věrnost svých zelených bodlinek. Je to veselý karneval. Tak různorodou kombinaci pastelových barev není možné najít ani na paletě toho nejodvážnějšího malíře. Proutí spletené do košíčků se plní lavinou sladkých a lákavých plodů léta. To jediné tu po něm zbylo. I listy už se loučí a zvolna opouštějí svá místečka. Tam, kde dříve rašila svěží tráva, tam nyní voní tlející listí, které se časem mění v zem, ze které vzešlo. Strom stárne. Den ode dne je starší a smutnější.

Snad proto mu příroda půjčí bílý kapesník, kterým mu osuší slzy. Bílým fáčem a chladivou náplastí ošetří všechna bolavá místa na popraskané kůře, která se tolik podobá vrásčité tváři starého člověka. Míza se znovu vrací ke kořenům. Ukrývá se před krutým mrazem. Odchází, aby strom mohl spát. A on opravdu spí. Neruší jej nic. Jen za dlouhých zimních nocí se tudy prohání meluzína a píská si táhlou melodii samoty a chladu. Ten obraz připomíná měsíční krajinu.

Nad domem svým si stavíme krovy. U stolu je nám příjemně s přáteli. U téhož stolu, kde dříve naši předkové jedli dřevěnou lžící z dřevěného talíře kaši. Kaši z darů země, které získali díky dřevěnému pluhu. Posloucháme velebnou hudbu dřevěných houslí a slyšíme zpívat celá staletí. V té hudbě se snoubí zpěv slavíka s úderem hromu. O tom všem strom vypráví. Strom je nám nejvěrnějším přítelem. Hned po matce se nás dotýká právě on, neboť on je nám kolébkou. Hladí nás něžně při usínání a chrání nás ve spánku posledním. Nejen kolébkou nám je. Je nám i rakví.